20. října 1915 jednotka alpských myslivců dorazila na skalní výstupek Lagazuoi, rozsáhlý skalnatý výčnělek dělící skalní stěnu v polovině její výšky. Toto místo bylo opomenuto rakouskými vojsky.

Výstupek Martini pojmenovaný po veliteli praporu, který ho obsadil, se stal nepříjemným ostnem v srdci rakouských vojsk. Z tohoto místa Italové mohli beztrestně shora ostřelovat kulomety a ručními granáty rakouské zákopy rozmístěné v průsmyku Passo Valparola. Oběma stranám však již v této době byla jasná zbytečnost tradičních bojů, naprosto neúčinných v boji proti obranným stanovištím chráněným ostnatým drátem a kulomety.

Obě vojska začala hloubit ve skalách útočiště nezbytné pro přežití pro vojáků a uložení zbraní a vytvořila tak z Lagazuoi nový hrad dvacátého století.

Takto vojáci brzo objevili jediný způsob jak dobýt nepřátelská opevněná stanoviště: vyhloubili tunel až pod nepřátelské stanoviště, naplnili ho výbušninou a vyhodili do povětří. Vybuchlo pět „min“, čtyři rakouské namířené proti skalnímu výčnělku Martini a jedna italská, která měla dobýt Lagazuoi. Ještě dnes jsou na skalách vidět následky těchto výbuchů: krátery a dvě velká suťová pole, která nejsou patrná na fotografiích z doby před válkou. Avšak i tyto miny byly v podstatě k ničemu, jejich výsledkem byly pouze okrajové taktické výhody pro obě vojska.

V říjnu roku 1917 rakousko-německá obrana u Caporetta přinutila italské vojsko bojující na linii hory Grappa a řeky Piavy k ústupu, při němž byla opuštěna dolomitská linie a kyklopská díla vybudovaná v srdci hor.